Vytisknout

Václav Bělohradský: Etika řeči. Intelektuál a jeho věc

Zveřejněno: 1. srpen 2012. Kategorie: Jiné odborné texty a publikace


Také text Václava Bělohrdského „Etika řeči. Intelektuál a jeho věc“ pojednávající o možnostech autority intelektuála v současných společnostech je součástí publikace Intelektuál ve veřejném prostoru (ed. Petr Hlaváček), kterou vydalo nakladatelství Akademia v edici 21. století.


Považuji za jeden z ideových pilířů dvacátého století pojem „angažovanost spisovatele“ v interpretaci Heinricha Bölla, prvního poválečného německého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Platí, myslím, pro intelektuála vůbec. V knize rozhovorů Une mémoire allemande Böll říká: „potřeba podřídit se nepodmíněně soudu druhých a euforie z toho, že jsme součástí nějakého velkého my, ve mně vyvolává hrůzu“. Potřeba být součástí nějakého velkého „my“ ale určuje „morálku většiny“, jejímž nevědomým základem je vždy morální (od)souzení nějakého nepřátelského „oni“. Soud nad nepřáteli pak vyžaduje cenzurní škrty v historické situaci, jíž se konflikt mezi „my“ a nepřátelským „oni“ týká.
 
Heinrich Böll shrnuje své pojetí angažovanosti spisovatele v jednoduché formuli „etika řeči“.
Chce tím říci, že spisovatel se má angažovat za to, co morální většina ve svých „morálních soudech“ zamlčuje. Hannah Arendt ukázala, že totalitarismus ve dvacátém „století extrémů“ má svůj původ v úpadku soudnosti, kterou ve slavném 40. paragrafu své Kritiky soudnosti Kant definuje jako schopnost erweiterte Denkungsart, tedy být otevřen zkušenosti, z níž hlediska druhých těží svou pravdivost, svou legitimitu. Nazvěme schopnost myslet z hlediska druhých „demokratická představivost“. Její historickou podmínkou je rovnost mezi lidmi, bez ní bychom nebyli schopni „zakusit v sobě zkušenosti druhých jako naše vlastní“.
 
Zdrojem autority intelektuála ve společnosti je obrana „demokratické představivosti“ proti „většinové morálce“ a jejím katechismům. A to ve smyslu, který rozvinul Solženicyn ve své řeči při předávání Nobelovy ceny, když mluvil o roli umění v totalitní společnosti: umění dělá cizí bolest bolestí naší, proměňuje zkušenosti oddělené od nás propastí ideologie nebo kulturní cizosti ve zkušenosti živé a všem srozumitelné. V této své jedinečné funkci je umění stálým pramenem „demokratické představivosti“, ve veřejném prostoru moderních společností intelektuál na tuto funkci umění vědomě navazuje. V dějinách jsou kauzy vítězné a kauzy poražené. Morální soudy vítězů nad kauzami poražených mohou mít nárok na univerzální platnost, jen pokud nezrazují „morálnost řeči“. Spisovatel se neangažuje pro nebo proti morálním soudům většiny, ale klade vytrvalý odpor tendenci řešit napětí mezi morálními soudy a morálností řeči škrtáním „pravd poražených“, aby bylo pro vítěze snazší „morálně odsoudit“ poraženou kauzu. V pojetí Heinricha Bölla angažovaný spisovatel revoltuje proti morálce většiny, protože ta je nesena potřebou „podřídit se soudům druhých“, abychom byli přijati do nějakého vítězného „my“. Řekněme proto obecně, že autorita intelektuála se formuje ve sporu s většinovou morálkou, protože její imperativy se vždy prosazují na úkor demokratické představivosti, jejíž klíčovou roli ve veřejném prostoru intelektuál hájí.
 
 „Tam, kde existují tabu, překážky, omezení, které vyplývají z výchovy či prostředí, řeč vyžaduje odvahu: ne vždy můžeme být odvážní … Psát, mluvit, vyjádřit se je osvobozující proces.“ Böll tu navazuje na tradici Marxe, Freuda, Habermase, kterou můžeme shrnout formulí „být si vždy vědom toho, že každý morální soud je také soudem vítězů nad poraženými, proto zamlčuje to, v čem se vítězové poraženým podobají“. Klíčovým příkladem zrady na morálnosti řeči byl Norimberský soud nad válečnými zločiny Němců. Mnoho stránek muselo být vytrženo z dějin vítězných států, aby bylo jednodušší soudit poražené zlo – genocidy kolonialismu, americký rasismus, sterilizace černochů a chudých v některých státech USA, vyhlazování pohanů vepsané do křesťanství, konkordát katolické církve s nacistickým Německem, stalinismus, Katyň, Hirošima.
 
„Velká vina naší společné lidské situace ve světě, jejíž následky jsou dnes viditelné v celém světě … je v tom, že my Evropané … nejsme schopni sdělit, a ještě pak méně … ukázat na praktických příkladech, co je ten náš západní rozum ... Vždy jsme jej podřizovali moci, vlastnictví, zisku a podobným imperativům. Tato vina, totiž to, že myslíme jen v termínech růstu životní úrovně, nebyla ještě dostatečně vyjádřena v jazyce jako vina. Všechen pokřik o soukromém vlastnictví je groteskní ve srovnání se světovými problémy, jako jsou ty ekologické či náboženské.“
 
Norimberský soud byl jedinečnou příležitostí pokusit se „ukázat na praktických příkladech“, co je západní rozum, Západ ji ale promarnil. Řekněme zjednodušeně, že „západní rozum“ ve svém celku je příliš v zajetí katechismů, o které se opírá většinová morálka. Žoldnéři většinové morálky vyrábějí katechismy jako na běžícím pásmu, zradu na „morálnosti řeči“ v nich systemizují a proměňují v návod, jak se o sobě nedozvědět to, co o sobě vědět nechceme. Humanitární bombardování, lidská práva, ekonomický růst, řecká krize – to všechno jsou hesla z katechismů, které nás učí vnímat naše jednání jen v mezích většinové morálky. Učí nás škrtat v dějinách, aby vítězové mohli snadněji „morálně odsoudit“ kauzy poražených.
Hlavním zdrojem autority intelektuála je hájit pravdy poražených a být tak příkladem etiky řeči.
 
Evidence autority
„Není jen autorita evidence, ale také evidence autority!“ – je často citovaná věta Josepha de Maistra. Je jen nostalgickým povzdechnutím nenapravitelného nepřítele modernosti, nebo naopak osvětluje hluboký rozpor moderní doby, která chce nahradit autoritu instancí vědecké pravdy, proti jejíž „evidenci“ není přípustná žádná námitka? Můžeme opravdu postavit nějakou „evidenci autority“ proti autoritě evidence, kterou moderní věda rozvinula v rozhodující instanci ve společnosti?
 
Modernost vyznačuje nejhlouběji diferenciace do specializovaných odvětví a jejich postupná emancipace od každé autority – věda, stát, umění, trh chtějí být „autoreferenční“, neuznávají než své vlastní kódy, své raison d´être. Velký středoevropský spisovatel Hermann Broch nazval modernost dobou „náměsíčnou“, protože lidé tu jsou ve spárech vlastní specializace a nic obecného nevidí a neslyší. Hesly té náměsíčné doby jsou tautologie jako zákon je zákon, business is business, válka je válka nebo Když se kácí les, létají třísky. Všechna ta hesla nás vybízejí, abychom odmysleli od hledisek, která přesahují kompetenci specialisty, abychom odhodili jako pouhé „skrupule“ všechny naše zábrany, protože jen omezují maximalizaci účinnosti prostředků, které používáme k realizaci našich cílů – ohledy na civilisty by zabránili nukleárnímu bombardování Hirošimy, ohledy na rodiny pracujících by oslabily tržní efektivitu rozhodování manažerů atd. Jednání specialistů je stále účinnější a současně stále méně podřízeno nějakému smyslu pro celek, nějaké sdílené představě o tom, co je společnost a člověk. Čím větší specialista, tím autonomnější a nezávislejší chce být na autoritě, zastupující představu celku, do něhož se svým jednáním vždy nějak, i když třeba nevědomě, integruje. Současný růst autonomie a specializace rozbíjí obec do autoreferenčních fragmentů a lidskou práci proměňuje v ničivou sílu, pustošící Zemi. Specialisté se ve spárech své odbornosti stávají „lidmi bez skrupulí“, kteří jsou všeho schopní – to je perverzní logika náměsíčné doby podle Hermanna Brocha.
 
Jiný velký Středoevropan, Karl Kraus, definoval roli tisku v první světové válce takto: „Netvrdím, že tisk uvedl do pohybu smrtící stroje války: odpovědnost tisku za válku je v tom, že nám vyprázdnil srdce do té míry, že jsme přestali být schopni si představit, co to je válka.“ Krize autority je v jeho pohledu krizí „představivosti“. Neumíme si představit, co znamenají rovnice ekonomů v našem společném světě, nebo jaké jsou skutečné náklady na nukleární energii, neumíme proto ani podřídit náměsíčné jednání specialistů nějaké závazné představě o celku společnosti; ale ani o celku, jehož je společnost sama jen částí, o přírodě, o planetě Zemi.
 
Existuje tedy nějaká evidence autority? Řekl bych, že ano. Autorita, ať už rodičů, učitele, umělce, lékaře, našeho přítele nebo i našich dětí a žáků, má svou evidenci v tom, že nás nutí prohlédnout omezenost všech specializovaných „my“, uvnitř kterých lidská hlediska a cíle získávají svou zavilou jednostrannost. Skrze autoritu vystupuje na světlo celek, který jsme škrtli, aby naše částečná hlediska a cíle nebyly omezeny žádným hlediskem celkovým. Evidence autority odkazuje vždy na příkladná řešení vztahu části a celku, například sebekritika, odhalující vlastní účelové lži, sebeobětování či boj proti fanatismu částí – to vše jsou příklady, v nichž se autorita stává evidentní.
 
Řekněme to jednodušeji. Max Weber rozlišoval mezi etikou odpovědnosti a etikou přesvědčení. Člověk, jehož jednání je ovládáno etikou přesvědčení, je ochoten obětovat všechno konečnému vítězství ideje, jíž slouží. Naopak člověk vedený etikou odpovědnosti žije v hrůze z ceny, kterou je třeba za vítězství jedné ideje zaplatit: umí si představit co znamená válka nebo ekonomický růst ve světě našeho života, vidí ve svých představách zpustošenou zemi, a to vidění ho děsí. Řekněme, že autorita se ukazuje ve své evidenci pokaždé, když jsou lidé donuceni představit si „celkové“ důsledky jejich „částečných“ cílů.

Hájit evidenci autority proti částem zaslepeným svou pravdou – to je úkol intelektuála.

v postmoderní společnosti. Je třeba hájit evidenci autority proti autoritě evidence, kterou dnes mediální provoz produkuje pomocí dekontextualizace sdělení skrze visualizaci, (visualize facts!), extremizaci, skandalizaci, spektakularizaci, simplifikaci či strategickým podřazením hodnoty informace hodnotě zprávy.
 
Scénáře sebeoptimalizace
Když Nicolas Bourriaud charakterizuje umění minulých dvaceti let, navrhuje považovat lidskou společnost za celek, utvářený jakýmisi nehmotnými, více či méně uznávanými scénáři, které se musíme naučit inscenovat ve svém životě. Jsou to jakási standardizovaná „já“, která nazvěme „závazné scénáře politické, sociální, morální a ekonomické sebeoptimalizace“. Heterosexuální manželská dvojice s dětmi je například scénářem sebeoptimalizace v oblasti „úspěšného soukromí“, dovolená v Řecku je příklad sebeoptimalizace „bavících se pracujících“, štíhlost je sebeoptimalizačním scénářem našich těl, investice do studia je scénářem sebeoptimalizace odpovědného individua na trhu práce. Takové sebeoptimalizační scénáře jsou vepsány do všech produktů, například mobilních telefonů, do loga určitých podniků, do reklam na šaty, do školních programů.
 
V pozdním kapitalismu jsou rozhodující morální soudy vepsány do těchto masově provozovaných scénářů sebeoptimalizace. Životní způsoby, neslučitelné s těmi scénáři, jsou v nich implicitně odsouzeny jako nezodpovědné – nedostatečně sebeoptimalizovaní jedinci jsou nepřizpůsobiví paraziti, budoucí nezaměstnaní a tedy zneuživatelé sociálních dávek a kverulanti. Umění posledního dvacetiletí odhaluje idiotismus těch scénářů tím, že je vpisuje do jiných rámců, a tak je posouvá k frašce, říká se tomu culture jamming – například neonové srdce nad Pražským hradem vpisuje symbol české státnosti do symbolu erotických klubů (Jiří David) nebo vznešená tvář TGM na plakátech KFC – TGM Chicken (skupina Podebal) nebo formule „čezský parlament“, která posouvá k frašce pojem „svrchovanost lidu“.
 
Ve výrobě a distribuci scénářů morální sebeoptimalizcae se specializují církve. Během návštěvy papeže Jana Pavla II. v Česku při výročí sv. Vojtěcha jsme slyšeli tyto věty: „Kéž mají občanští představitelé i každý občan na srdci potřeby nemocných a kéž rozvíjejí v rámci společnosti účinnou a trvalou solidaritu. Svatý Vojtěch žádá od křesťanů, aby se otevřeli současné společnosti, aby v ní hledali vše, co je hodnotné a dobré, aby to pozvedli, a je-li to nutné, očistili ve světle evangelia.“ Představme si záznam diskuzí o reformách zdravotnictví v českém parlamentu, vypli jsme zvuk, a zatímco poslanci jen otvírají pusu, budeme reprodukovat pořád dokola tato papežova slova. Jaké návrhy poslanců by bylo možné do nich vepsat, jaký politický program? Kam se pohne náš politický příběh, budou-li jeho postavy jednat podle takových exhortací? Je dostavba Temelína otevřením se současné společnosti tomu, co je v ní hodnotné a dobré? Jakpak se asi čistí vyhořelé nukleární palivo ve světle evangelia?
 
Morálnost řeči vyžaduje odhalovat hrozbu, která se skrývá v tom, že scénáře morální sebeoptimalizace, nabízené masovými církvemi všech ideologií, se staly fraškou.
 
Zkusme si nyní tři malá cvičení v morálnosti řeči. Vybral jsem k tomu tato tři slova – elity, informace, svobodná volba (free to choose). Všechna jsou kolonizována katechismy většinové morálky, mluvme o tom, co je v nich zamlčeno.
 
Od elit k pouhým oligarchiím
Kvalita demokracie více než jakéhokoli jiného systému vlády závisí na své realistické definici. Není to vláda lidu ani vláda všech – je to vláda elit jako všechny jiné formy vlády. Demokratické elity ale mají, na rozdíl od absolutistických nebo totalitních nomenklatur, určité charakteristiky, například se musí prosadit ve svobodné soutěži politických stran o hlasy voličů v otevřeném veřejném prostoru, musí proto být inklusivní a univerzalistické.
 
Řekněme, že vláda menšiny nad většinou je antropologická konstanta, platí pro všechny systémy vlád napříč dějinami, jak v monarchiích, tak v demokraciích vládne politická elita ve spolupráci s elitami ekonomickými, kulturními a sociálními. Elity garantují sdílenou představu o celku společnosti, o tom, co je v lidské existenci relevantní; legitimnost jejich privilegovaného postavení je v tom, že jsou přesvědčujícím příkladem odpovědného vztahu k celku společnosti. Jejich „volba mezi zlem a dobrem“ je základem „morálky celé společnosti“, jejich hodnoty a modely chování jsou většinou společnosti uznány za univerzálně platné, za pravdivé, normální, zdravé, spravedlivé.
 
Moc elit je založena na souhlasu, na přesvědčivé komunikaci, na uznání. Má také svou epistemologii – elity jsou spjaté s vědeckým poznáním, s odvahou odhalovat pouhé iluze, s realismem. Autorita elit, jejich slovníků a jejich stylu, je založena na „souznění dějin a zkušenosti“, díky kterému je „řeč doby“ pro většinu přesvědčivá. Nazvěme tuto funkci elit „kulturní hegemonie“. Žádné hodnoty a cíle nejsou univerzálně platné, některé ale získávají ve společnosti hegemonii, protože v nich souzní dějiny a zkušenost jednotlivců.
 
Každá elita minulosti se zrodila z dramatické volby mezi alternativami, kterou většina společnosti uznala za správnou, příkladnou, „univerzálně platnou“ – například volbu mezi poznáním a vírou, mezi etikou a oportunismem, mezi zájmem vlastním a zájmem obecným. Připomeňme si třeba příkladně neposlušné gesto generála De Gaulla, kterým ustavil poválečnou Francii nebo Masarykovu příkladnou „zradu Rakouska“ ve jménu „světové demokratické revoluce“.
 
Stále zřetelněji se v procesu ekonomické globalizace prosazuje moc oligarchií, které o kulturní hegemonii neusilují, nebojují o uznání, nepotřebují být elitami. Oligarchická moc skupin vzájemně propojených bossů kapitálu nepotřebuje žádnou legitimnost, je jen „faktická“ a vykonává se ekonomickým vydíráním. Oligarchie se dramatické volbě mezi klíčovými alternativami vyhýbají, omezují se jen na maximalizaci svého prospěchu. Na bienále v Benátkách byla v německém pavilonu v roce 2005 instalace Tržní ekonomika. Tančící ženy návštěvníkovi nabídly vrácení vstupného, když v krátkém projevu vysloví chválu tržního chování. Většina návštěvníků to odmítla, jako by se styděla bojovat veřejně o uznání hodnot, které mají hegemonii v naší společnosti.
 
Představme si takovouto instalaci: studenty prvního ročníku na FF UK vítají profesoři v maskách Jana Husa, Komenského, Jiráska a Boženy Němcové, ve stylu Mickey Mouse, který vítá dětské návštěvníky v Disneylandu. Mluví anglicky, představují se jako Džón Has, Koumenski, Džirasek a Nemkova a rozdávají reklamu na univerzitní studium s heslem Na náměstí studuj Palachově, bys milióny vydělal si hravě! O takové instalaci bychom mohli napsat, že se snaží (příliš polopatisticky, jistě) tematizovat ztrátu autority humanitního vzdělání ve společnosti tržní sebeoptimalizace, kterou kritičnost (kverulanství?) humanitních věd jen brzdí. Každá hegemonie potřebuje ke svému ustavení „humanitní kulturu“, v ní elity nacházejí prostředky k legitimizaci svého nároku na univerzální platnost svých hodnot v moderní společnosti; v jejím kontextu se vypracovávají pojmy jako například „globalizace“ nebo „postindustriální společnost“, pomocí kterých elity zdůvodňují svou vedoucí roli ve společnosti. Vláda oligarchií, které neusilují o kulturní hegemonii, její legitimizační potenciál nepotřebují a tak humanitní kultura ztrácí své privilegované místo ve společnosti.
 
Jsou současní vědci, politici, novináři či umělci ještě elitami, nebo pouhými oligarchiemi? Jaké jsou klíčové důsledky rozpadu velkých slovníků, kterými elity držely svět pohromadě?
 
Nerovnost mezi lidmi je považována v liberálních demokraciích za legitimní, protože elity zastupují ctnosti nutné k prosazení změn, inovací, nových sensibilit a životních orientací, které nazýváme souhrnně „modernizace“; bez nerovnosti by nebyla moderní společnost schopna měnit se v reakci na kritiku sebe sama, a přizpůsobovat se tak možnostem života v planetární technopolis prvního a druhého světa.
 
Morálnost řeči dnes přikazuje odhalovat „obnaženost moci“, jak napsal Ondřej Slačálek v úvaze o vyčerpání hegemonie hodnot, z nichž polistopadová transformace čerpala svou masovou legitimitu. Katechismy většinové morálky v Česku tento vývoj maskují hlučným „postkomunistickým antikomunismem“ a jinde v Evropě pak návratem rasismu a křesťanského fundamentalismu.
 
Redukce elit na pouhé oligarchie, jejichž moc není hegemonická, ale faktická, je nejnebezpečnějším důsledkem globalizace. Marxova slavná formule „vládnoucí ideje jsou vždy idejemi vládnoucí třídy“ už neplatí. Vládnoucí třída už žádné ideje nemá a mít nechce, globalizace přinesla konec dějin pojatých jako střet idejí v boji o hegemonii ve společnosti.
 
Nastal věk moci globálních oligarchií, které vnímají všechny ideje bez rozdílu jen jako něco, co ohrožuje jejich vyděračskou „obnaženou moc“.
 
Od informací ke komunikačnímu odpadu
Společnosti komunikační hojnosti charakterizuje nadprodukce znaků, obrazů, symbolů, textů, jejichž stále se zrychlující oběh v mediální síti vyvolává zdrcující nedostatek smyslu. Co je smysl? Řekněme, že je to sjednocující narativ, v jehož kontextu informace odkazují na nějaký celek, například popis bídy proletariátu je vepsán do narativu „prvotní akumulace kapitálu“, umírání hladem v Třetím světě zase do narativu „obtíže modernizace“, současné krvavé bombardování Libye ve prospěch jedné tribální vzpoury zase do narativu „humanitární bombardování na ochranu civilního obyvatelstva“, nepokoje v Egyptě a Tunisku jsou „arabské jaro“, útok na sociální práva českých občanů je „záchrana státu před údělem Řecka“. Nejkrutějším narativem současnosti je formule „lidská práva“, vepsáním svých cílů do jeho rámce státy prvního světa legitimují lokální války za svou globální moc.
 
Modernost nebyla ničením tradic, ale jejich rekonstrukcí ve světle „věd o člověku“. Velké rekonstrukce tradic jsou spjaty s traumaty, které humanitní vědy zpracovaly do sjednocujících narativů jako například industrializace a proletarizace, sekularizace a kritika náboženství, urbanizace a ztráta pospolitosti, světová válka a ztráta víry v pokrok. Nadprodukce znaků, obrazů a textů ve společnosti komunikační hojnosti rozmetala rekonstruované tradice modernosti, ty ztratily jakoukoli stabilitu a dialektiku; vznikla tak první „post-tradiční“ společnost, v níž se už nedaří tradice rekonstruovat „ve světle rozumu“, jak se říkalo v osvícenské tradici, ale jen „dekonstruovat“.
 
Prázdno zbylé po dekonstruovaných tradicích obsadily v post-tradiční společnosti instantní narativy, které se produkují a prodávají jako jiné zboží na trhu. Nahrazují to, co se dříve nazývalo „(sdílené) tradice“, v nichž krystalizovaly zkušenosti minulých generací a které měly své teritoriální, kulturní, jazykové a časové vymezení, svou dialektiku, svou konfliktnost a vývoj. Rozpad kulturní hegemonie elit, jejich redukce na „akulturní“ oligarchie, zbavuje v post-tradiční společnosti informace smyslu. V informační společnosti jsou lidé totálně „neinformovaní“ ne v důsledku nedostatku informací, ale v důsledku rozpadu tradic rekonstruovaných humanitními vědami jako velké narativy, uvnitř kterých se zážitky, obrazy a texty teprve mohou stát informací.
 
V Babylonské knihovně, jak si ji představoval Borges, byly uloženy texty sestávající ze všech možných kombinací 25 písmen. Její obyvatelé věděli, že na jeden smysluplný řádek připadají hromady nesmyslných kakofonií, nesouvislých shluků písmen. V jedné barbarské oblasti té knihovny dokonce žili knihovníci, kteří zvyk hledat v textech smysl považovali za pověrčivý, stejně jako hledat smysl v chaotických čarách ruky. Myslím, že „informační společnost“, v níž žijeme, se Borgesově Babylonské knihovně podobá – ve shlucích znaků, s kterými se setkáváme v globálních sítích objevujeme informace jen náhodně.
 
Současnou společnost komunikační hojnosti vyznačuje záplava sdělení v nejširším možném smyslu, která se převalila přes všechny „rekonstruované“ tradice modernosti, přes historické narativy, schopné dát jim váhu a smysl, a tak z nich udělat informace, které by mohly inspirovat sociální hnutí, schopná změnit něco v našem světě. V postindustriální společnosti se všude povalují haldy komunikačního odpadu, „vybydlených“ kontextů a zbytků narativů na jedno použití, v nichž se přehrabují znejistělí obyvatelé informační společnosti. Je ten odpad toxický?
 
Masové vzdělání, jádro moderního národního státu, přestalo být procesem, v němž se informace proměňují na sociální energii nutnou k řešení krizových situací ve společnosti. Stalo se pouhým Disneylandem, v němž nás ve stylu Mickey Mouse vítají profesoři v maskách našich dějinných velikánů.
 
Vypadli jsme ze všech historických kontextů, ze všech narativů schopných držet svět pohromadě. Úkolem intelektuála ve společnosti komunikační hojnosti je odhalovat hrozbu, která je spojena s tím, že ve veřejném prostoru post-tradičních společností jsou „informace“ jen recyklací komunikačního odpadu v instantních narativech na jedno použití.
 
Od páry k ledu
Německý sociolog Claus Offe popsal moderní společnost pomocí metafory „současný růst páry a ledu“. Na modernosti je strhující závratný růst možností každého jednotlivce zvolit si svou identitu ve velké nabídce „scénářů sebeoptimalizace“, modelovat své tělo v akci „štíhlá těla bez diety“, zvolit si místa pobytu v rámci „laciná dovolená u moře“, přemisťovat se pomocí low cost fly, vybrat si náboženství z nabídky v různých fast spiritual food, volit mezi různými druhy zboží a různými typy půjček na ně, změnit svou ideologii a někdy třeba i pohlaví. Modernost je přírůstek těkavosti, která nás osvobozuje od vazeb k tomu, co je trvalé, místní, nehybné; pára je tento růst možností volit stále snadněji mezi stále větším počtem alternativ.
 
Aby ale jednotlivci mohli těkat jako pára, musí být alternativy, mezi kterými volí, uspořádány přehledně v nějakém homogenním poli, kde se dají snadno přehlédnout, spočítat, srovnávat, vážit a měřit – například v supermarketu nebo na dálnici. Dálnice slouží masové mobilitě, maximalizuje užitečnost soukromého automobilu, sama ale není předmětem svobodné volby ve stejném smyslu jako třeba výjezd z ní. Chci říci, že vystavět dálnici nebo supermarket není předmětem volby ve stejném smyslu jako výběr zboží na regálech. Dálnice a supermarkety jsou struktury, stavějí je (nad)národní corporations na základě globálních dohod s politickou mocí na státní, regionální a nadnárodní úrovni. Mají obrovskou technosociálně-mocenskou setrvačnost, když se jednou vybudují je nemožné zrušit je demokratickým rozhodnutím. Dálnice se nedají odstranit třeba na základě referenda, přetrvají nejen vlády, ale i režimy, podobně jako nukleární elektrárny. Ty patří do zcela jiného kontextu, než je volba mezi zapnutím nebo vypnutím světla, neplatí na ně tržní zákony, vyžadují nákladné negociace, vedené specializovanými lobbies. Byrokracie nám například zaručuje vymahatelnost našich práv, ale neprůhledná moc byrokratů a právníků naše práva ve významné míře také ohrožuje. Dálnice, supermarket, byrokracie jsou led, mobilita, zboží, práva jsou pára. Růst průměrného věku obyvatel pozdních průmyslových společností je pára, stáří je led, věk tělesné a duševní demobilizace, které společnost totální mobilizace těkavých jedinců neumí dát žádný smysl.
 
Ve formuli „svoboda volby“ je zamlčeno to, že každý přírůstek páry, těkavého free to choose, je vykoupen přírůstkem ledu, že led je krunýřem, který to „těkání“ stále pevněji svírá; že pára free to choose stále více prorůstá ledem globálních struktur. Reklamy, kulturní nadstavba globálního kapitálu, nám slibují více a více páry, zatímco o ledu mluví jen levičáci, teroristé, zelení nepřátelé modré planety. Do katechismů většinové morálky společností pozdní doby je vepsán imperativ mlčet o ledu, který roste současně s růstem páry, mlčet o hroznýši struktur, který škrtí svobodu volby.
 
Modernost má svého hrdinu, je jím člověk páry, svobodné volby, člověk free to choose. Etika řeči přikazuje dnes intelektuálům mluvit o ledu, ukazovat, jakou ledovou sochou je ve skutečnosti těkavý člověk páry – hrdina společností pozdní doby.
 
Místo závěru můžeme snad říci, že angažovaný intelektuál ve smyslu, který definoval Heinrich Böll, přispívá ve společnostech pozdní doby k obraně demokracie v podmínkách, v nichž procesy oligarchizace společnosti, vyprázdnění rekonstruovaných tradic modernosti a vyprázdnění pojmu svobodná volba překonaly práh (bio)politické, ekologické a sociální udržitelnosti.
 
 
 
(Václav Bělohradský: „Etika řeči. Intelektuál a jeho věc“. In: Hlaváček, Petr (ed.): Intelektuál ve veřejném prostoru. Praha: Akademia, 2012, s. (…)).