Zakladatel filosofické antropologie, německý filosof Helmuth Plessner, nazval Němce „opožděným národem“, protože jejich národní stát se zrodil z obrany rodné pospolitosti (říkali tomu Gemeinschaft) proti univerzalismu osvícenského státu, v němž viděli svého nepřítele; zatímco z Francouzů udělaly moderní národ ideje svobody, rovnosti a bratrství, Němci se musí jako Němci narodit. Němečtí filosofové přeměnili ve svých dílech tento opožděný „německý nacionalismus“ ve velkolepou filosofickou kritiku dvacátého století, v němž planetární vláda techniky vykořeňuje člověka z jeho životního světa. Celá ta dojímavá rétorika půdy a krve, pastýřství bytí, osudových rozhodnutí, národní pospolitosti, odporu k masové kultuře, celé to „agroturistické“ protimoderní pojmosloví (fascinovalo i mou generaci v šedesátých letech a vrhlo svůj ambivalentní stín také na filosofii disentu) je jen ideologickou nadstavbou konzervativismu „opožděného německého maloměšťáka“, jehož okruh zkušeností byl, ve srovnání s Angličany, Nizozemci nebo Francouzi, velmi omezený.

Mnoho židovských anekdot je o dlužnících a věřitelích, jak jinak, dějiny kapitalismu jsou v Evropě úzce svázány s emancipací Židů. Tady je jedna z nich: Za rabínem přijde muž a prosí: „Rabi, vdova Fleischbaumová přišla o práci, její děti hladoví a ona má tuberu, lichváři dluží tři sta marek a ten na ni pošle exekutora.“ A rabín na to: „To je velké neštěstí, to obec nemůže tolerovat, uspořádám sbírku, půjdu za bankéřem Niederbaumem, to jste hodný, že jste mě upozornil. Vy jste příbuzný?“ „Ne, já jsem ten lichvář“.

Profesorka politologie na Vysoké škole ekonomické a předsedkyně Akreditační komise České republiky Vladimíra Dvořáková v těchto dnech dopisuje knihu, která se bude jmenovat „Rozkládání státu". Ono L v prvním slově prý bude na obálce přeškrtnuté a dopsané písmenem R.
 
Faktem je, že svědky rozkládání i rozkrádání státu jsme takřka každý den a navíc skoro v přímém přenosu. Zdá se, že je to proces nezastavitelný. Koaliční strany – navzdory různým slovním přestřelkám – jdou tvrdě kupředu, „za svým", ať už si pod tím představíme cokoli...
 
Těch problémů v koalici si nevšímejme, protože hádky bývají ve všech koalicích. Aniž bych je nějak hodnotila, je třeba konstatovat, že zmíněné strany plní svůj program a své reformy parlamentem protlačí. Svým způsobem by to tedy mohla být námitka vůči tvrzení, že v České republice nastává rozklad. Problém vidím ale ve fungování státu jako takového. Ze všech možných ministerstev se člověk dozvídá, že odcházejí lidé s jakousi profesionální zkušeností se státní správou. Výsledkem pak je, že materiály, které nová „státní správa" připravuje, jsou profesionálně na velmi nízké úrovni – jsou zmatečné a jejich autoři často ani neznají nutnou terminologii. Je to jen důkazem, že při trvající absenci zákona o státní správě se funkcí v této „provozní" sféře státu, tedy na ministerstvech, chopilo obrovské množství různých manažerů, poradců, poradců poradců, náměstků pro cosi a tak podobně, aniž by přitom vůbec bylo vymezeno, jaké ti lidé mají pravomoci a hlavně, jakou mají zodpovědnost. Tito lidé pak zásadním způsobem ovlivňují rozhodnutí, ale nenesou za ně zodpovědnost. A to je průšvih, protože v demokratickém systému prostě musí platit, že ten, kdo rozhoduje, musí nést i zodpovědnost.

Pavel Kozdera
20.12.2011 21:28
 
(Pavel Kozdera: „Lidé hledají nového Havla na Hrad. Žádný takový prý ale není", Parlamentní listy, 20. prosince 2011, http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Lide-hledaji-noveho-Havla-na-Hrad-Zadny-takovy-pry-ale-neni-217660)


POLITOLOGOVÉ Tendenci hledat pokračovatele Václava Havla se asi jen těžko ubráníme. Okolnosti tomu navíc přispěly sami. Přímá volba prezidenta otevírá cestu na Hrad v podstatě každému, kdo splňuje zákon a sežene si podporu deseti senátorů, 20 poslanců nebo 50 tisíc lidí. Přesto není hledání osoby jdoucí ve šlépějích Václava Havla podle většiny politologů smysluplné.
 
První český prezident byl podle většiny z nich unikátním produktem souběhu událostí, místa a času, a tudíž neopakovatelný. To tu ale opravdu po něm nikdo nezůstal?

Korupcí se v nejširším slova smyslu rozumí zneužití postavení v politice, veřejné správě nebo hospodářství, k osobnímu prospěchu. Samotný pojem se odvozuje od latinského výrazu „corrumpere“, což značí kazit, oslabit, znetvořit či podplatit.
 
Pochopit patologické dopady korupce na moderní demokracie ztěžuje skutečnost, že ve veřejném povědomí je chápání korupce zúženo jen na podplácení za účelem získání osobního prospěchu. Jenže korupce na sebe bere mnoho různých podob, a přijímání úplatků osobami v důležitých pozicích je jen špičkou ledovce.

Slovinský filozof Slavoj Žižek je v některých kruzích považován za nejbrilantnějšího intelektuálního provokatéra současnosti, jinými je oslavován jako nejlepší diagnostik patologií i vnitřních rozporů současného kapitalismu a liberální demokracie, a dalšími je zatracován jako "nejnebezpečnější filozof Západu či nenapravitelný marxista, který údajně vybízí ke svržení současného systému s pomocí násilných metod nebo dokonce glorifikuje stalinismus.
 
Český intelektuální diskurs se sice k Žižekovi v poslední době občas odkazuje, ale dost často se zdá, že zejména jeho kritici ve skutečnosti poctivě nepřečetli ani jednu z jeho knih. Navíc Žižek píše a psal na mnoho různých témat, jeho intelektuální záběr, kombinující filozofické úvahy, lacanovskou psychoanalýzu a kulturní kritiku, je ohromující.

 
Představme si, že máme za úkol napsat dějiny bicyklu. V technickém muzeu jsou vystavena jízdní kola v různých fázích svého formování, třeba jen sedlo na tyči mezi dvěma koly, jezdec se odstrkuje od země, jsme ještě daleko od vynálezu jízdního kola.
 
Pak je tu dlouhá epocha kol, na němž už jezdec šlape, zadní kolo je malé, přední velké, to velké se pohání šlapáním, blížíme se ideji jízdního kola, ale není to ještě bezpečný a pohodlný dopravní prostředek, vyžaduje velkou sílu a obratnost. Jakmile se objeví bicykl s oběma koly stejnými a to zadní se pohání šlapáním s převodem, dějiny jízdního kola skončily. Teď už přijdou jen změny k lepšímu: přehazovačka, lehčí materiály, účinnější brzdy, dějinné zlomy už nebudou.