Václav Bělohradský: Protesty a demokracie

 
Představme si, že máme za úkol napsat dějiny bicyklu. V technickém muzeu jsou vystavena jízdní kola v různých fázích svého formování, třeba jen sedlo na tyči mezi dvěma koly, jezdec se odstrkuje od země, jsme ještě daleko od vynálezu jízdního kola.
 
Pak je tu dlouhá epocha kol, na němž už jezdec šlape, zadní kolo je malé, přední velké, to velké se pohání šlapáním, blížíme se ideji jízdního kola, ale není to ještě bezpečný a pohodlný dopravní prostředek, vyžaduje velkou sílu a obratnost. Jakmile se objeví bicykl s oběma koly stejnými a to zadní se pohání šlapáním s převodem, dějiny jízdního kola skončily. Teď už přijdou jen změny k lepšímu: přehazovačka, lehčí materiály, účinnější brzdy, dějinné zlomy už nebudou.
Co kdybychom si vyprávěli dějiny polistopadové demokracie v Česku tak jako dějiny jízdního kola? Kdy skončily dějinné zlomy a přišel čas pouhých změn?
 
Prvním zlomovým krokem bylo jistě zrušení článku ústavy o vedoucí roli KSČ a následné volby, v nichž zvítězilo Občanské fórum. Ale to jsme se ještě odstrkovali nohama od země, OF bylo jen „deštníkem, pod nějž se všichni postavili“, ne politickou stranou. Privatizací novin (do rukou novinářů, nesystémový krok, ale efektivní), vznikem TV Nova, rychlou transformací nakladatelství v nezávislé podniky se začal formovat druhý klíčový prvek demokracie – svobodný veřejný prostor. Pak vznikla ODS, deštník sklapl, politici se ocitli v dešti stranické demokracie, stranický systém v Česku se ustavil. Demokracie tak má třetí pilíř.
 
ODS, vítězná politická strana, spouští proces nejdůsažnější a nejrozpornější ve svých dopadech – změnu vlastnických vztahů krátkou cestou, rozsáhlou privatizaci a za ní pak pomaleji vznikající právní rámec těch vztahů. Na konci tohoto procesu je sanování bank (zhruba 500 miliard) a jejich prodej zahraničním vlastníkům. Vznikl standardní finanční systém, motor podnikání. Dodejme, že systém soukromého vlastnictví výrobních prostředků není pilířem demokracie, ale využitím demokracie, v jiných demokraticky nastolených podmínkách může být změněn znovu, lid je svrchovaný.
 
Nad formováním české demokracie plula oblaka katastrof – kauza lehké oleje, kauza české pivovary, kupónová privatizace, konflikt kolem Novy, prohrané arbitráže, tunelování a záměrné umrtvování podniků zakoupených v Česku zahraničními vlastníky, nezaměstnanost soustředěná v určitých krajích, korupce. A nechám stranou katastrofu největší – rozpad společného státu Čechů a Slováků. Zatímco se naši umělci konformisticky vyžívají v oslavě bojovníků od Tobruku či „našich letců v Anglii“, Masarykův stát, za který ti hrdinové nasazovali životy, je obětován – překážel rychlé transformaci.
 
Nicméně dějiny české demokracie ještě neskončily, i když Václav Klaus říkal už někdy v polovině devadesátých let, že teď už stačí pracovat jen šroubováčkem – tu přitáhnout, tu uvolnit. V české demokracii chyběl ještě jeden pilíř, ještě jeden klíčový prvek demokracie. Mám na mysli produktivní protest. Demokracie není vláda pravidel – to je liberalismus. Demokracie je systém, ve kterém jsou protesty produktivní, ne destruktivní. A produktivita těch protestů spočívá v tom, že si vynucují změnu, která nám dává šanci vyhnout se katastrofě, do níž nás žene způsob vládnutí některých, demokraticky zvolených, vlád.
Už jsme tu mluvili o tom, že legitimnost demokratické vlády je dvojí – ex titulo a ex modo. To první znamená, že byla zvolena, že není nastolena silou nebo podvodem. To druhé znamená, že vládne demokraticky, že respektuje principy demokratického vládnutí, například nediskriminuje, nepotlačuje hlasy slabých, není autistická, vede dialog, argumentuje, nejen prosazuje, nepolarizuje společnost podle osy přítel–nepřítel atd. I Hitler byl zvolen legitimně, jeho vláda ale byla od počátku nelegitimní ex modo, způsobem vládnutí.
 
Mezi legitimností volby a legitimností způsobů vlády je vždy jisté napětí, které ale nesmí přesáhnout určitý práh únosnosti – například Margaret Thatcherová prosadila změny tak radikální, že napětí mezi legitimností ex titulo a ex modo hrozilo ten práh přestoupit, ale silný britský smysl pro racionalitu změn nakonec převládl.
 
Současná česká vláda je nelegitimní ex modo, její nedialogický škrtací program přenášející na jednotlivce nejistoty a problémy, které musíme řešit kolektivně, žene celou společnost do sociální katastrofy. V demokracii máme proti takovému vládnutí legitimně zvolené vlády účinnou pojistku – produktivní protest. Ten v české demokracii dosud chyběl, lidé považovali protesty podvědomě za nelegitimní, levičácké, v rozporu s duchem demokracie. Vzpomínám si na jednu kresbu z počátku privatizace – majitel obchodu říká vyčítavě jakémusi mužíkovi: „To se nestydíte krást v soukromém obchodě?“ Něco podobného platilo i o protestech – „To se nestydíte protestovat proti nekomunistické vládě?“ Tento obecný nedostatek smyslu pro roli protestů v Česku oslaboval demokracii, která bez silných a účinných protestů nefunguje. Tato nejhorší vláda postkomunistické éry má jeden pozitivní dopad, legitimizuje roli protestů v demokracii, „učí nás učit se“ protestovat. Současná stávka odborů a občanské iniciativy jako ProAlt nebo Cesta jsou sice skromné, ale zlomové v tom smyslu, že v naší chatrné demokracii, plné skryté nenávisti k nepřizpůsobivým lidem a pravdoláskařům (těm, co nosí brýle a vše kritizují), se konečně formuje její nejdůležitější pilíř: produktivní protest jako pojistka proti vládě nelegitimní ex modo, tedy způsobem vládnutí.
 
Myslím, že vládní bossové to tak pochopili, snažme se to pochopit i my a snášet s „veselou myslí“, abych to tak hloupě řekl, negativní externality protestů. Vyplatí se to.
V čem je arogance této vlády tak nebezpečná? V bezprecedentní situaci privatizace se vynořila nová oligarchie, privatizátoři a restituenti. Důsledkem každé změny je, že se formuje oligarchie, která umí využít možností chvíle a nahradí tak oligarchii předcházející. Pokud je ale její politický vývoj úspěšný, oligarchie se stává elitou. To znamená, že její zájmy a modely chování se stávají zájmy a modely chování celé společnosti. Oligarchie se stává elitou, když většina společnosti uznává její právo na vedoucí roli, a to díky jejím způsobům a hodnotám. Žádná elita si neudrží své postavení navždy, vždy přijde chvíle, kdy bude znovu vnímána jen jako „stará a sobecká“ oligarchie. Její kulturní, sociálně-psychologická a ekonomická hegemonie se vyprázdní.
 
Tato vláda je nejhorší a nejnebezpečnější od roku 1989, protože ví, že ti, v jejichž zájmu jedná, nejsou elitou, jen oligarchií, mocnou, bohatou, vlivnou. Nepodařilo se jí stát se elitou v očích většiny společnosti, o důvodech, proč se jí nestala, tu budeme uvažovat příště. Tato vláda se proto snaží společnost škrtnout a usnadnit si tak vládnutí. Společnost se ale škrtnout nedá, jak nám připomíná prohlášení ProAltu. Probudila se a protestuje. Dívejme se na současnou fázi dějin české demokracie pozitivně: teprve nyní začínáme budovat její poslední a dlouhodobě nejdůležitější pilíř – produktivní protest proti oligarchickému způsobu vládnutí. A protesty pak donutí oligarchie, aby se buď staly elitami, nebo odešly. Demokratické elity vyznačuje schopnost napravit své chyby a dohodnout se na spravedlivých kompromisech. Oligarchické vlády se také mohou pokusit o delegitimizaci a démonizaci protestů, ale tomu snad naše demokracie odolá.


 
(Václav Bělohradský: „Protesty a demokracie“, Právo, 18. června 2011, s. (…).