Vytisknout

Policy Brief #1 "Levice by se měla přihlásit k ideálu rovné důstojnosti"

Zveřejněno: 16. únor 2011. Kategorie: Publikace

zveřejňujeme Policy Brief #1 (únor 2011) Pavel Barša: „Levice by se měla přihlásit k ideálu rovné důstojnosti“

celý text dostupný zde ve formátu (PDF) a zde ve formátu (RTF)


Pavel Barša: Levice by se měla přihlásit k ideálu rovné důstojnosti

 
Přijal jsem pozvání na toto setkání, neboť jsem přesvědčen, že současná situace nás vyzývá k obrodě levicové politiky. Podle mě to přepokládá nejen formulovat konkrétní alternativní řešení současných problémů, ale také si ujasnit morální, hodnotové východisko. Když si italský politolog Norberto Bobbio kladl otázku, co ve dlouhém období od Velké francouzské revoluce až do konce 20. století odlišovalo v různých historických i národních kontextech levici od pravice, dospěl k závěru, že to byla idea lidské rovnosti. V kontextu posledních dvaceti let v této zemi měla idea rovnosti, podobně jako s ní spjatá idea sociální spravedlnosti, špatný zvuk, neboť byla ztotožňována s rétorikou a praxí komunistického režimu. Také česká sociální demokracie se k ní doposud hlásila spíše ostýchavě, zřejmě z obavy, aby nebyla obviňována z nostalgie po starém režimu, který poukazem k nutnosti zajištění rovnosti a sociální spravedlnosti obhajoval vládu komunistické byrokracie nad životy občanů.

Pokud mohu jako vnější pozorovatel soudit, to se alespoň částečně změnilo ve dvou posledních parlamentních volbách, kdy sociální demokracie začala daleko výslovněji než předtím zdůrazňovat, že hájí zájmy středních a nižších příjmových vrstev – že hájí zájmy „obyčejných lidí“ proti zájmům privilegovaných a ekonomicky úspěšných. Podle mne to byl krok správným směrem. Zůstal však napůl cesty, neboť jen zřídka dospěl k pojmenování morálního a hodnotového východiska této obhajoby, jímž by podle mne měla být právě idea rovnosti.
 
Dva koncepty rovnosti
Abychom se k této ideji  mohli bez ostychu a studu veřejně přihlásit, je třeba ji zbavit její asociace s komunistickou praxí rovnosti v rozdělování a výsledku a ukotvit ji v představě rovné hodnoty či důstojnosti každého člověka. V evropském kontextu sahá rodokmen této představy až ke starověkým židovským prorokům a prvotním křesťanům. V moderní době nalezneme představu rovné hodnoty či důstojnosti každého člověka přítomnou v tak navzájem různorodých směrech, jakými je sociální doktrína katolické církve na straně jedné a liberální humanismus na straně druhé. A na tomto místě jistě nemusím připomínat, že dělnické hnutí 19. století i sociálně-demokratické hnutí 20. století nikdy nebojovalo pouze za zlepšení materiálních podmínek pracujících, ale – alespoň ve svých nejlepších momentech - také a ve stejné míře i za nastolení jejich rovné důstojnosti tváří v tvář příslušníkům bohatých a privilegovaných vrstev.

Když východoevropské komunistické režimy nahradily ideu rovné důstojnosti ideou rovnosti v rozdělování a výsledku, popřely svobodnou volbu jednotlivců, a tím i jejich různost. Každý měl mít stejně a se všemi se jednalo, jako by byli či měli být stejní. Princip rovné důstojnosti naopak chápe každou lidskou osobu jako jedinečnou a svobodnou, a právě proto hodnou rovného respektu ze strany ostatních lidí. Z tohoto principu lze odvodit nejobecnější představu o spravedlivé společnosti. Byla by to taková společnost, jejíž instituce by zajistily, aby každý její člen mohl žít důstojný život v morálně rovném postavení s ostatními. Jak dát této abstraktní představě názornější podobu?

(...)